PŮVODNÍ VYUŽITÍ CHRTŮ

Lovecká praxe a chov chrtů.  (Nebo lov, chov a výstavy)

-------------------------------------------------------------------------------------------



Chrt je lovecký pes!

Od dětství, které jsem prožila v Rusku, odkud pocházím, jsem se zajímala o biologii a loveckou kynologii. Oba moji dědečkové byli myslivci. Děda z otcovy strany lovil výhradně s lajkami, zatímco matčin otec dával řednost setrům. Mne však nadchli lovečtí chrti. Zpočátku jsem si ale domů nemohla přivést velkého psa, takže jsem začala s jezevčíky. Až v r. 1991 jsem si pořídila vlastního loveckého chrta plemene Chortaja Borzaja. Díky biologickým expedicím, lovům s jezevčíky a chrty mám v Rusku a v někdejších sovětských asijských republikách dodnes spoustu blízkých kamarádů - myslivců a kynologů, s kterými jsem chodívala na lov. Až dospěje můj současný "český" párek "chortů", mám v úmyslu své přátele navštívit a se svými psy se zúčastnit tradičního lovu zvěře - jednoho z nejstarších způsobů spolupráce člověka se psem.

HISTORICKÉ KOŘENY
Chrti žijí a loví společně s člověkem v rozsáhlých stepích jihovýchodní Evropy a Asie od pradávna. Ve 4. století našeho letopočtu psal Hérodot o Skytech ze stepí východní Evropy a o jejich loveckých psech pronásledujících a chytajících zvěř pro své pány. Z hrobek Skytů na uzemí současné Ukrajiny známe šperky s figurkami chrtů a chrtí kostí s různých archeologických vykopávek. Chrty chovali před dvěma tisíci let také Keltové obývající rozsáhlé oblasti od Britských ostrovů až k Číně. Dodnes na Ukrajině zpívají koladky pro „střelce Ivasenka, který vede chortého“ pocházející z dokreštanské doby, co znamená skoro tisíce let. Je známo, že politické a kulturní kontakty mezi současnou jižní části Ruska a Ukrajinou a muslimským světem, který je proslavený chovem asijských chrtů, byly pevně udržovány po dlouhá staletí. Až do říjnové revoluce v r. 1917 se na tomto území konaly tradiční jarní a podzimní trhy, na které obchodníci z Asie dováželi různé zboží, tkaniny, ovoce a vodili na prodej velbloudy, ovce a koně. Také lovci a chovatelé psů mohli na těchto trzích nakupovat a vyměňovat lovecké chrty, o čemž existují četné zmínky. Např. Tyszkiewicz (1881) píše, že polští lovci nakupovali své nejlepší chrty na ukrajinských trzích.
V západní Evropě byl lov s chrty díky odlišnému systému hospodářství pouze zábavou šlechty a byl provozován pouze v dosti krátkém historickém období. Lze se jen divit, jaké fámy a nesmysly kolují okolo tohoto způsobu lovu, tak jako kolem každé "exotiky", která nemá u běžných Evropanů a evropských myslivců tradici a kořeny. V původní oblasti vzniku - v lesostepích a stepních oblastech Ruska a Ukrajiny, v pustinných a horních částech bývalých sovětských asijských republik, stejně jako v afrických a arabských státech - je však lov s chrty dodnes součástí života tamních obyvatel. Mnozí majitelé loveckých chrtů jsou často chudí lidé a chrt je důležitý živitel jejich rodiny i v současnosti.

LOV S CHRTY V HISTORII
Jak vypadal lov s chrty provozovaný v bývalém ruském impériu, si lovci a kynologové ze západu obvykle představují podle knih nebo filmů o životě ruské šlechty ze Severoevropské časti Ruska, která ve své většině chovala dlouhoststého ruského chrta nebo Psového Barzoje. V případě celkového systému lovu s honiči a dlouhosrstými chrty jde o novodobý "vynález", který od provozovatele vyžadoval nemalé finanční náklady. V obrovských psincích bylo často chováno až 1500 chrtů a honičů, což vyžadovalo četnou armádu personálu, který se o vše staral. Samotný lov byl velkolepým divadlem se spoustou herců a diváků. Smečka honičů, která byla sestavena tak, aby zpěvné hlasy psů lahodily během štvanice sluchu lovců, vyháněla zvěř z lesa na nevelké louky, kde na ni, již notně unavenou, čekali lovci s chrty - Psovými barzoji. Barzoji byli na místa lovu často dováženi na vozech.
Většinou byly loveny lišky a zajíci, nezřídka byl uspořádán i lov na vlka. Ulovení vlka považovala většina chovatelů barzojů za největší lovecký úspěch jejich psa a chlubila se jím. Přitom jde o "omyl": barzoji totiž vlky nikdy doopravdy nelovili a ani neulovili. Ulovit znamená kořist dostihnout a usmrtit ji, což je v případě barzojů možné u zvěře jako je liška, zajíc, drobní kopytníci apod. Při námi popisovaném lovu vyhnali honiči vlka na louku a úkolem chrtů bylo obklíčit a zastavit jej, dokud nedorazil člověk - lovec, který měl zvláštní úkol: na koni se přiblížil k vlkovi stojícímu v obranném postoji, ve vhodném okamžiku seskočil z koně na jeho záda, chytil ho za slechy a znehybnil. Pokud si lovci přáli, aby byl vlk uloven živý, byl mu do mordy vražen klacek a zvíře bylo spoutáno. V opačném případě lovec vlka usmrtil jediným bodnutím nožem. V tom spočívalo umění lovu na vlky - lovcem byl člověk. Podle knih o lovech s chrty a podle tvrzení chovatelů žili v historii jen dva psi, kteří dokázali zastavit vlka, chytit ho za šíji nebo kůži za slechy a takto ho udržet do příchodů lovců. První se jmenoval Zvěr a byl křížencem irského vlkodava a barzoje. V žilách druhého kolovala krev velkého pasteveckého psa, který je schopen vlka zadávit.
Spolu se šlechtou zanikly po říjnové revoluci v r. 1917 i severní tradiční způsoby lovu, včetně lovu na vlka a málem vymizeli i důležité pro tento lov dlouhosrstí Psové barzojové. Jejich chov byl značné zdecimován, objevila se spousta kříženců z bývalých velkých zrušených psinců. Jen někteří chovatelé z měst vlastnili velice omezený počet čistokrevných barzojů. Populace dlouhosrstých barzojů začala znovu vzkvétat díky importům ze zahraničí až po 2. světové válce. Přesto z evropské části Ruska a Ukrajiny tradiční lov vlků s chrty zřejmě nadobro zmizel. Lov střelnými zbraněmi je totiž snazší. Navíc se již asi nenajde takový chovatel chrtů, který by byl ochotný znovu postavit velké psince a stovky chrtů vydal bezohledně napospas vlčím zubům, aby vyšlechtil jednoho psa schopného vlka udržet.

Kvůli tradici se ještě dnes v některých loveckých střediscích pořádají tzv. zkoušky chrtů z ostrosti na vlka. Podle mých informací obstáli za posledních dvacet let v Rusku na těchto zkouškách asi čtyři chrti. Šlo o dva psy - sourozence - plemene Chortaja Borzaja, kteří získali za práci v páru diplomy ve III. ceně a jednoho nebo dva chrty plemene Psovaja Borzaja. Vím přesně, že jeden Psový Barzoj má diplom v II. ceně (snažil se vlka udržet za kůže nad kohoutkem, ale neudržel), tím druhým si nejsem jista. Podle zkušebního řadu probíhá zkouška ostrosti většinou bezkontaktně: sleduje se chování chrta v přítomnosti vlka. Jediným uraženým při této zkoušce bývá majitel nejchytřejšího chrta, který se na vlka nechce ani podívat. Vlk je totiž bystré, silně a nebezpečně zvíře, má bleskurychlé reakce, umí se dobře bránit i zaútočit. Je škoda každého chrta, který utrpí zranění nebo uhyne jen pro pobavení svého ctižádostivého pána.
Úplně jinak vypadá život a tradičný lov s chrty ve zbytku Eurasie - v jejich původní vlasti, stepi. Na jihu Ruska, v části Ukrajiny a v Asii chrti byli a dodnes zůstali jediným druhem loveckých psů. Pro majitele jsou důležitými živiteli jejich rodin. Nikdo nevlastní více než dvě smečky po třech chrtech, takže šest psů je zpravidla maximální počet na jednoho lovce a chovatele. Na lov se člověk vydává pešky nebo na koni a bere s sebou jednoho nebo častěji pár chrtů. Lovcova rodina často žije z toho, co se podaří ulovit.
Přes složitou minulost chrtí plemena ve své původní vlasti přežila do současnosti. Pro své nadšené majitele stále ochotně pracuji a loví a s jejich chovem se pomalu začíná i za hranicemi bývalých sovětských republik.

VLASTNOSTI LOVECKÝCH CHRTŮ
Lovecký chrt musí mít spoustu schopností, které se nedají otestovat na dostizích nebo tzv. coursingem.
Musí se umět pohybovat v různých terénech od zoraného pole, přes houštiny až po skalnaté úžlabiny, tedy místa, kudy uniká jeho kořist. Musí být vytrvalý. Ve střední Asii chrti plemene tazy pronásledují drobné antilopy do vzdálenosti až 15 km, než je dostihnou! A pak je musí usmrtit a pokračovat dál v lovu. Přitom zdaleka ne každé pronásledování kořisti je úspěšné - záleží to na jejích vlastnostech. Čím zdravější a zkušenější je zvěř, tím menší šanci má chrt na její ulovení. Přitom chrt musí být schopen absolvovat alespoň tucet běhů za kořistí během jednoho dne. Loví se každý den od úsvitu do setměni minimálně tři měsíce v roce . V Evropské části Ruska od listopadu do únoru. V některých regionech Ruska lovecká sezóna s chrty trvá šest měsíců od podzimu do jara. Již tradiční je pravidlo, že lov s chrty začíná o týden dříve než lov střelnou zbraní.
Mezi důležité pracovní vlohy rusko-asijských chrtů patří práce na čerstvé stopě. Tato disciplina je součásti loveckých zkoušek chrtů. Pokud se zvěř ztratí z dohledu, téměř každý chortý, stepní, tazy nebo tajgan okamžitě začne větřit a sledovat ji. Psové Barzojové mají horší "nos" a také jejich styl práce se vždy odlišoval a odlišuje od požadavků na lovecké chrty požívané na území bývalého ruského impéria a Sovětského svazu. Psové Barzojové jsou navíc nejvíce zasaženi tzv. chovem na krásu a pro výstavy.
Unikátní povahu a pracovní vlohy mají tajgani. Jde o tradiční lovecké psy pastevců ovcí na nebezpečných srázech kirgizských hor. Se svými majiteli žijí na samotách a díky tomu je umí bránit jako strážní psi. Tajgan jako jediný z chrtů dokáže hlasitým zaštěkáváním stavět na místě kozoroha, dokud nepřijde vůdce a zvěř neuloví. Tajgan také jako jediný ze současných chrtů umí ulovit vlka. Nejdříve mu překousne šlachy na zadních bězích a poté jej uchopí za hrdlo. Nutno však přiznat, že vlci žijící v kirgizské oblasti jsou drobnější a lehčí než evropští vlci.
Přirozeně musí být lovecký chrt i chytrý. Jen rychlostí se kořist ulovit nedá, pes musí znát její pohyb a povahu. Nejlepších loveckých výsledků dosahují chrti ve věku od šesti do deseti let. Úspěšní starší lovečtí chrti jsou velice známí a chovatelé je častěji zapojují do chovu, čímž se chrtí plemena automaticky šlechtí na dlouhověkost a zdraví.

PÁR POZNÁMEK K VÝCVIKU CHRTŮ
Mezi lovci - majiteli chrtů - a jejich psy dodnes panuje stejný vztah jako po staletí předtím. Pes, který jakkoliv nevyhovuje svému pánovi, bývá bez špetky sentimentu utracen. Nervózní, agresivní nebo kousavý pes nemá šanci na přežití. Stejně tak bývá utracen i pes, jenž si spletl dobytek či drůbež s kořistí. Téměř žádný lovec nemá zájem mít psa "pro krásu", neboť lov je nutný pro přežití jeho rodiny. A tak se přihlíží především k fyzické kondici psa a jeho loveckým schopnostem. Nutno dodat, že veterinární pomoc v rusko-asijských stepních končinách nebo na Asijských horách je vzácnější než lední medvěd v Africe, takže je jasné, že jen odolný a geneticky "zdravý" pes přežije a dá potomstvo.
Chrt při lovu úzce spolupracuje s člověkem. Prohledává terén v udaném směru, přináší kořist vůdci nebo jej k ní dovede. Chrti často loví v párech. V tomto případě jeden chrt zůstává u kořisti, zatímco druhý se vrátí k vůdci a dovede jej k úlovku. Lovecký chrt nesmí nechat úlovek a odejít hledat další kořist. Tato vada se neobjevuje často, protože psi, u nichž se projevuje, jsou vylučování z chovu. V praxi to vypadá tak, že pokud lovec u psa vadu zjistí, okamžitě ho zastřelí. Odhalit vadu je možné jen při lovu nebo na zkouškách. Zkoušky z praktického lovu na zajíce nebo na lišku jsou dodnes podmínkou chovnosti každého chrta v klubech ruského Loveckého kynologického spolku, který vznikl v r. 1862 a je zakládajícím členem Ruské kynologické federace - člena FCI.
Chrt je jediný druh loveckého psa, který nepotřebuje žádný trénink na živou nebo umělou kořist před zkouškami nebo před lovem. Úplně stačí dobrý fyzický stav psa a jeho kontakt s vůdcem. Vždy mne trochu zlobí historky o chrtech, kteří utíkají chudákům majitelům! O vadách, které vznikají kvůli zanedbání výcviku psa vůdcem, ale bude ještě řeč. Proto jako odpověď položím následující otázku: k čemu by byl lovecký pes nevracející se k svému vůdci? A od neschopného majitele uteče i cvičený německý ovčák!

EKOLOGICKÝ ZPŮSOB LOVU
V 80. letech minulého století vedl Ústav ekologie, morfologie a etologie zvířat ruské Akademie věd výzkum, při kterém byl porovnáván zdravotní stav a kvalita zvěře ulovené střelnými zbraněmi a s pomocí chrtů. Přes 80 % zastřelených zajíců nemělo před ulovením žádné zdravotní problémy, u méně než 20 % byly objeveny různé odchylky od normálního stavu (předchozí poranění, vývojové poruchy, cizopasníci, různé nemoci a vady). V případě zajíců ulovených chrty bylo zjištěno, že 90 % z nich trpělo různými zdravotními problémy ať již patrnými na první pohled nebo odhalitelnými pouze na vědeckém pracovišti. U zbytku zajíců ulovených chrty bylo při lovu zjištěno defektní chování.
Jak ukázal výzkum, chrt může dohnat a chytit pouze nemocnou kořist, takže její kvantitu i kvalitu reguluje sama příroda. Této unikátní vlastnosti chrtů bylo využito při rozmnožování a reintrodukci ohrožené populace antilopy džejrana (gazelle) která byla v místech původního výskytu v Bucharské přírodní rezervaci v Uzbekistánu téměř úplně zničena lovem střelnými zbraněmi. V rezervaci funguje "zdravotní chrtí jednotka" - lovecká smečka chrtů plemen Chortaja Borzaja a Tazy - se kterou zaměstnanci rezervace antilopy regulérně loví, a tak bez vysokých nákladů, zato však s velkým úspěchem, šlechtí chovné stádo zdravých antilop.
Ještě jeden důkaz o pozitivním vlivu lovů s chrty přímo z praxe. Má kamarádka je rozhodčí z výkonu chrtů a deset let vlastní tréninkovou a loveckou stanici chrtů ve stepi na jihu Ruska. Zajíci, které chrti lovili v tamní oblasti před deseti lety, byli drobní, stěží vážili 3 kg a nechali se snadno ulovit. Lovci ze sousedních vesnic se smáli, že zajíci mizí před očima, že již nejsou "jako dřív" a že nemá smysl je lovit, natož s chrty. Tvrdili, že nejspíš za pár let žádný zajíc v oblasti nezbude. Po deseti letech lovu pouze s chrty váží zajíci v oblasti kolem tréninkové stanice kolem 5 až 6 kg a chrtům "připravují náročné dostihy". Ulovení zajíce vyžaduje od chrta značné úsilí a zkušenosti. Zdravé a silné zvíře psům vždy uteče a poslouží k zesílení populace. Při lovu se střelnou zbraní pozorujeme často přesný opak: lovec se snaží ulovit zpravidla co nejsilnější trofejový kus a automaticky negativně ovlivňuje kvalitu populace zvěře. Lov s chrty naopak zvěři prospívá, a tam, kde se takto loví, je zvěř zdravá a je jí dost.
Člověk je jediný živočišný druh, který loví pro pobavení. Protože mu lov s chrty nestačil, vymyslel střelnou zbraň. Střely, které nezasáhnou cíl, však končí v půdě a ve vodě, takže mnohé rybníky a řeky jsou kontaminovány olovem do té míry, že je narušen zdravotní stav a reprodukce v okolí žijících živočichů. Chrt po sobě zanechává maximálně trus ... Při lovu s chrty nedochází k úrazům střelnou zbraní. Rovněž se nemůže stát, že by postřelená a nedohledaná či nedosledovaná zvěř hynula v útrapách. Po lovu s chrty nezůstává poraněná zvěř: buď je chycena a v jediném okamžiku usmrcena nebo zdravá uniká. Lov s chrty je absolutně ekologický a podobný přírodnímu výběru predátory. Nelze při něm vyhubit zvěř tak, jak to známe z některých oblastí díky intenzivnímu lovu střelnými zbraněmi. Lov s chrty je také blízký přírodě: chrt může ulovit jen malou a "vadnou" část populace zvěře, přičemž k ulovení každé kořisti je nutné velké úsilí.

Borzaja ruský znamená chrt (pro porovnáni vzpomeňte na české slovo brzy), a proto že chrtů je v Rusku známo spousta, název chrtů z Evropské časti Ruska se skalda s dvou slov: chrt, ale jaký… Z velké a rozmanité populaci původních chrtů ted je známo a oficiálně uznáno 5:

Barzoj (Psovaja borzaja nebo Psový) Nejmladší plemeno chrtů z severoevropské části Ruska a jediné světově a v ČR známé chrtí plemeno z bývalého Ruského Impéria. Uznáno v FCI a známo v ČR jako Borzoj. Původní název je odvažován od ruského názvu srsti loveckého psa nebo „psoviny“ a celkem znamená „dlouhosrstý chrt“. 
Velký, silný, ale suchý chrt s charakteristickou úzkou klenutou hlavou a s malým tenkým uchem, zataženým podél šíje. Hřbet spolu s bedry tvoří výrazný oblouk. Srst na hlavě a předních stranách končetin je krátká a hebká, na trupu srst je dlouhá a zvlněná, na zadní časti stehen kalhotky z delší srsti, ocas má bohatou vlajku. Ale chtěla bych dodat, že v Rusku i dodnes mnohá „psových“ chrtů loví nebo alespoň zúčastní lovecké zkoušky, důležitá je složka psa, a proto většina výstavné úspěšných psů v Rusku celkem je lehčí, menší a nemají super dlouhou a bohatou srst v porovnaní se světovou populaci barzojů.
Výška v kohoutku min. 68 cm (feny), max. 85 cm (psi).
Chortaja borzaja (nebo Chort, chortý) jedno z nejstarších a nejrozšířenějších chrtí plemen ze stepních časti Eurasii. Je předkem Psového Borzoje. Historický popis, upomínky, kostí a zobrazení krátkosrstých chrtů s zataženým podél šíje uchem jsou známi přes tisíce let v stepích Eurasii. Kvůli politickým nepokojům, válkám a revolucím ve své vlastí a tomu, že plemeno je chováno daleko od měst a městských vystav v malých stepních vesničkách, je uznáno jen na území bývalého Ruského Impéria, jako i další tří plemena chrtů (první standard je z r. 1951 podle projektu kynologů Esmonta a Lercheho). Název se odvažuje od společného slovanského kořene chrt a ukrajinského tradičného názvu plemena Chort. Kvůli nadvládě ruského jazyka na uzemí Ruského Impéria a poté i SSSR, plemeno bylo uznáno pod zajímavým názvem Chortaja Borzaja, co vlastně znamená „chrtí chrt“. Dodnes chort je chován převážně pro lov.

Krátkosrstý chrt je trochu delšího než čtverec rámce (poměr délky trupu k kohoutkově výšce je kolem 103-105%), kohoutková výška je minimálně 61 cm (feny), maximálně 75 cm (psi). Hlava s velkýma tmavýma očima má tvar protáhlého trojúhelníku, s plochou lebkou a často má skoro přímou horní linii v profilu. Ucho je větší a tlustší než u psového barzoje, pes ho musí skládat podél šíje, ale nezřídka ho má pokleslé. Hřbet u psů má "vrch" - klenutý oblouk od kohoutku k ocasu, ale ne tak výrazný jako je u psového borzoja. Feně je povoleno být "přímostepou", což znamená s rovným "přímým" hřbetem ("step" = záda chrta). Hrudní koš má lehce soudkovitá žebra, chortý není tak "zploštělý" jako psový. Srst je krátká, ale má dost vyvinutou podsadu a některým psům při venkovním ustájení narůstá řídká, ne příliš dlouhá vlajka na ocasu a stejně řídké skoro symbolické kalhotky. Zbarvení psa je často první (a bohužel nezřídka i to hlavní) co městský člověk na psu vidí. Chortaja borzaja má jenom tři základních zbarvení, kteří jsou často s perleťovým leskem: černé, žíhané a aguti (nebo vlkošedé). Ale černá barva může být s červeným odstínem na bocích („s opálením“), černá s pálením nebo čistě černá.. Žíhaní psi mohou být jak dost světlí se slabým náznakem roztrhaných tmavých pruhů, až skoro rezavě-černí s celoplošným žíháním. Aguti zbarvení je skoro nekonečně rozmanité. U aguti (totéž co u kníračů pepř a sůl, u jezevčíků barva divočáka atd.) je každý vlásek jakoby pruhovaný od kořene ke špičce: u samého začátku má světlé, poté tmavé( většínou červené) a na špičce znovu černé zbarvení. Kvůli různé sytosti, rozsáhlosti nebo osvětlení pigmentu jsou chorti od skoro bílých (světlohlavých) nebo světlošedých přes vlkošedé, červené, "divočáci" až do tmavočervených s černým odstínem na trupu a černou hlavou a nohama, tzv. "murugych". V každém zbarvení může být libovolné množství bílé a na bílých plochách je povoleno tečkování v odstínu zbarvení. Chortý stejně jako i psový nemůže být hnědý nebo modrý, protože barzoji nemají ve svém genotypu geny b a d, které určují hnědou barvu nebo zesvětlují černý pigment do "modrého" a hnědý do světlehnědého (izabela zbarvení). Při každém zbarvení má chortyj černě lemované pysky, oční víčka a nosní houbu. Ve světlých barvách může mít "prokvetlou" růžovou špičku čenichu. 

Stepnaja borzaja Polodlouhosrsté chrti s úměrně velikým pokleslým uchem jsou známi od pradávná jako Gorky, Krymky, Čerkeské nebo jako jen Východní asijské chrti na jižních zemích Ruského Impéria a na pobřeží Černého a Azovského moři… To přesné odpovídá biologickým zákonům, že jižní poddruhy mají větší ušní boltec a horní mají delší srst. To že je vidět i u kupříkladu aborigeních forem Afganského chrta nebo u páru Tazy-Tajgan. Kynologovi neodmítají i větši část krvi Tazýho i když typ srsti a exteriéru Stepního chrta je značné odlišen. 
Když po Druhé Světové válce spolu s aktivizaci ekonomického a společenského života v SSSR se zpožděním o půlstoletí začala i evidence psích plemen, kynology Lerche a Esmontem na loveckých svodech a výstavách bylo popsáno jen kolem 600 psů žádoucího typů. Jen malá část těchto psů patřila k čistokrevným Gorkam nebo Krymkam, většina byla směšného typu a několik málo mělo zjevně znaky křížení s chortým. Ale polokrevnými té psy možná pojmenovat jen stěží: rozmanitá populace rusko-asijských chrtů se dlouhodobě vyvíjela v těsném sousedství a navzájem se ovlivňovala po staletí. Každé s plemen Rusko-asijských chrtů má část krvi ostatních, ale nikdy křížení nebylo tak plošně a na tak velkém uzemí provedeno za tak krátkou dobu. 
Po výsledkům výměrů a popisů Kynologickou radou SSSR bylo rozhodnuto o sjednocení pozůstatku Gorek a Krymek a polodlouhosrstých loveckých chrtů s pokleslým uchem žádoucího typu jako jednoho plemena pod názvem Stepnaja Borzaja. Standard byl uznán v r. 1951. V současností Stepnaja Borzaja je dost vzácný chrt, Plemenná kniha je otevřená i dodnes, stejné jako i u ostatních původních psí plemen na uzemí bývalého SSSR. Kvůli rozsáhlosti teritoria a špatné komunikaci mimo města i dodnes jsou velké a klubní kynologickou praxi nedotčeni oblasti. Neregistrovaný lovec s neregistrovaným psem je oficiálně pytlák, ale úředníci nejsou všude a lidi žijí chrtí lovem tradičně po staletí a po staletí tradičně chovají chrty bezpapírové přesné tak jako známo například v Irakském domácím chovu Saluki… Proto i dodnes sem tam se objeví nějaký nový jedinec nebo celý rodinný chov, majitel nebo chovatel kterého se rozhodl vstoupit do registrované evidenci a přes klub nejen pochlubit svými odchovanci ale i najít novou krev pro další chov.
Kohoutková výška Stepných Barzojů je 59-67 cm u fen, 62- 70 cm u psů, rámec je kolem 103%, horní linie hřbetu je skoro přímá. Zbarveni je jako u chortého, nebo psového. Srst je pružná a pevná, délkou asi 2,5 cm na trupu v lete, 4,5 cm v zimě, má výraznou podsadu. Na hlavě a předních částích běhů srst je krátká, na uších je delší, ale nepřesahuje okraj ucha. Na zadních stranách běhů srst je těž delší a na stehnech obrazuje kalhotky, ocas má bohatou vlajku.
Tazy Teoretický se jedná o středoasijskou Saluki, historický ale tak dopadlo, že v Ruském Impériu toto plemeno chrtů poznali přes národy většinou používající název Tazy (Tazi nebo All-Hurr) –Kazahstan, Uzbekistan, Turkmenistan apod. Do zbytku světa teto plemeno dostalo přes státy Blízkého Východu, kde je známo většinou jako Saluki (Saluqi). V současnou dobu chov je roztrhán po samostatným asijským státům, kteří perou mezi sebou kdo z nich je původní vlasti pro Tazy. V Rusku a na Ukrajině jsou své staré chovné centry, kde chovají Tazy podle uznaného standardu ještě s doby SSSR.
Tazy asi je nejlehčí a nejmenší chrt ze skupiny, fenky jsou 55-65 cm, psi 60-70 cm v kohoutku, rámec je kolem 103%, většinou inklínujíci k čtvercovému. Srst je jemná, krátká. Na uších srst je dlouhá, přesahující kraj ucha o 5-6 cm. Ocas má řídkou vlajku, délka srsti na ocasu stává značně kratší ke konci, který má pevně kolečko nebo háček na konci. Na tlapkách mezi prsty a na nich má delší srst- kartáček. Zbarvení jako u ostatních chrtů skupiny, ale v některých asijských státech neuznávají žíhanou barvu. 
Používán pro lov zajíce, lišky, drobných kopytníků, je odborníkem na lov svištů. Často v své domovině pracuje v páru s cvičeným orlem. Podle mnohých odborníků nikdy nebyl používán na lov vlků, pro který je příliš jemný a lehký. Tazy z pohraničních s horami Kirgizstanu oblastí jsou vetší, s pevnější kostrou a často jsou i víc srstnaté. 
Tajgan (Taigan) samobytný mocný chrt s velkým pokleslým uchem z vysokých 2000-3000 m hor Kirgizstanu. Výška v kohoutku 60-65 cm feny, 65-70 cm psi, rámec je kolem 105% u psů a kolem 107% u fen. Hlava je trojúhelná, s mocnými čelistí. Srst je měkká, jemná a krátká na mordě, čele, na předních částech zapěsti, nartů, a hřbetu. Dlouhá, měkká a vlnitá s bohatou podsadou (zřídka až kudrnatá) srst je kolem hlavy, na uších (o 6-8 cm nebo víc delší ušního okraje), šije, boční a dolní částí trupu a vrchních částech končetin. Na tlapách je výrazný kartáček. Ocas má řídkou vlajku, která mizí k konci ocasu a několik posledních ocasných obratli jsou srostlé do pěvného kolečka. Zbarvení jako u ostatních chrtů skupiny. Většinou používán na lov kozoroha a dalších kopytniků, lišky, vlka; sám nebo v páru s orlem berkutem. Na lov zajíců skoro nepoužíván.
Kvůli tomu že prochází s oblastí starobylého civilizačního centru domestikaci mnohá domácích zvířat a má vlastností kteří u současných plenem chrtů už nejsou (jde na lov s použitím hlasů- štěká na svou kořist a má obranné schopností) některými kynology považován za předchůdce a předka cele skupiny Asijsko-afgánských chrtů.


Dr Marika Stanovoi
dachshaus@seznam.cz